Jedno newyorský dno

Znáte to, když narazíte na starý fotky? Tak přesně takhle nostalgicky jsem si prohlížela fotky v momentě, kdy jsem konečně (asi tak po roce) dojela koupit nabíječku na starej notebook. Abych vysvětlila situaci, jednou večer jsem si nabíjela notebook, nakopla ho a ta nabíječka se prostě utrhla. No a od tý doby jezdím do Datartu každej týden pro novou, takže jí mám samozřejmě až teď…

Každopádně jsem po zapnutí starýho dědečka narazila na fotky tak 4 roky starý a mezi nima i právě můj milovanej New York, kam jsem odjela studovat angličtinu na Kaplanu. Kaplan je škola, která nabízí právě studium jazyka ve všech možných zemích. Já si vybrala NY a moje škola byla přímo na Empire State building. Ten výhled stál za to, jen jsme k němu museli bejt zády, protože bychom prý při učení nedávali pozor. Což je pravda.

New York je jedno z mála míst, kde se mi nestal pořádnej fuckup. Teda takhle… on se mi stal jeden obrovskej hned na začátku, pak bylo moje žití tam ve směs dost v klidu. Je mi jasný, že teď se zákeřnicky těšíte na ten příběh.

Tak jo… den D, kdy odlítám z Prahy, proběhlo srdceryvný loučení a já už sama sedím v Praze na letišti. Let do Londýna má zpoždění, ale ujišťují mě, že svůj další let stále stíhám. Jenže to zapomněli říct, že ten let stíhám jen v případě, že běžím celý Heathrow. Vystupuju, vybíhám, čeká mě opět kontrola, pasová i taková ta jak procházíte rámem. Všechny předbíhám a vysvětluju situaci, všichni, kterým jsem řekla, že ten let mi ve směs odlítá za 10 minut jen vytřeštili oči a řekli „run“… Tak jsem teda běžela, jenže to jsem ještě nevěděla, že doběhnu na vlak. Takže přejíždím mezi jednotlivýma gatema vlakem… Vycházím z vlaku, běžím ke svému gatu, kde už svítí LAST CALL, zpocená až na kotnících předávám palubku a naštěstí mě ještě pouští. Usedám a upřímně lituji toho pána, co sedí vedle mě, protože si nemyslím, že voním po tomhle maratonu. No nic, až přijedu domů k rodince, dám hned sprchu. A celý let se těším na jednu jedinou věc a tím je právě sprcha.

Sprcha přišla už na letišti, ale ledová. Někde nad oceánem jsem ztratila hlas, prostě najednou mi přeskočilo a čus, nemluvíš. No jenže asi jsem nad tím oceánem ztratila i kufr… takže vystupuju z letadla, čekám na svůj svítivě oranžovej kufr a nic. Vypínají pásy, na kterých kufry jezdily a nic. Můj kufr nikde. Supr! Vracím se tedy na přepážku a ptám se pána, jestli je to opravdu všechno a že můj kufr nikde… Haha you had your voice in the luggage as well? (Jste v tom kufru měla i hlas ne?) Vtipálek vážně. No můj kufr naštěstí nevyskočil nad oceánem, můj kufr jenom nestihl doběhnout to letadlo, který jsem skoro nestihla i já, takže letěl až dalším. Jeďte tedy domů, vezmem si adresu a my vám ho ještě v noci dovezeme. OK, bylo asi dvě odpoledne, tak prostě do noci to přežiju v teplácích a tílku co mám a večer se vykoupu, převleču do novýho a zítra jdu do školy jako ze škatulky.

Přijíždím do svého bytu, kde mi klíče předává rodinná kamarádka, protože moje rodina se vrátí až za 4 dny ze svatby a tedy mám první dny byt pro sebe. Jako bylo by to fajn, kdybych nepotřebovala ideálně jejich věci od sprcháčů přes nabíječky až po oblečení. Jo a taky americkej telefon. Nevadí, projdu se tady v těch hadrech kolem a večer mi přivezou přeci moje věci. Až na to, že večer mi nic nepřivezli. Volám tedy na letiště, kde jako jsou. Moc se paní omlouváme, přijedeme brzy ráno, sděluju jim, že to musí být do 10:00, protože pak musím do školy, jasně jasně to není problém, budeme u vás kolem 8 ráno. Tak dobře, to už vydržím. Dám si sprchu, přepírám si to, co mám a teď se vlastně hodí, že „rodiče“ nejsou doma, protože můžu jít spát na Adama. Ráno vstávám, oblíkám si stále stejný outfit a čekám. 8:10 a nic. Tak zase volám. Podotýkám, že ten účet za telefon mi sežral asi tak 14denní kapesný, co jsem měla spočítaný. Letiště se mi omlouvá, že tam budou 9:15 nejpozději. No dobře, od Empiru bydlím asi 20 minut, to stíhám. 9:15 a nic. To už jsem začala prskat, volám. Řidič ale dojede s těma věcma večer, to vám někdo řekl špatně…

Takže ano, vyrazila jsem v těch smradlavých věcech z letadla mezi moje nové spolužáky, protože ne, nestíhala bych někde nakupovat, byl to druhý den v cizím městě a tak jsem to měla tak tak. Upřímně, divím se, že se se mnou ty lidi pak kamarádili. Každopádně kufr nepřijel večer, ale až druhý den ráno. Naštěstí brzo, takže do školy už jsem šla voňavá.

Přiznávám, k tomuhle článku jsem hodně dlouho přemýšlela, co sem dát za fotku. Pak jsem našla svůj oranžovej kufr se vším ostatním, s čím jsem z NY odlítala (jo i s tím deštníkem!) fotka v hodně špatný kvalitě a taky printscreen pána, kterej mi ho přivezl. Takže meet my driver :)))

Jinak o mém celém NY žití vám povím v dalším článku, musím vás namlsat že jo. A hlavně to nemám napsaný. Zatím! Ale všechno bude, protože na New York vzpomínám vážně s láskou.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení