Překonej sám sebe...

Je novej rok a říká se novej rok, nové výzvy, nové já. Já teda jsem ten člověk, kterej buď ty změny dělá hned a nebo nikdy. Mě prostě 1.1. rozhodně nepomáhá. Naopak, jsem kyselá, jak každej najednou chodí do fitka a najednou ty největší fronty jsou u salátů. A zákeřně se pak usmívám, když v únoru jsem v tom fitku zase sama. No každopádně jedna dovolená byla o překonávání sama sebe a to dovolená v Chamonix.

Chamonix je kouzelný městečko ve Francii a já tady strávila jednu letní a druhou zimní dovolenou. Zimní dovolená byla loni v tomhle období, ale poprvé jsem tohle místo poznala díky letní dovolený dva roky zpátky. V obou případech bylo pro mě Chamonix o překonání sebe sama.

Takže pěkně popořádku. První věc, kterou potřebujete vědět je ta, že mám šerednej strach z výšek, jakože opravdu hodně se bojím. Ne, že to je póza, já se reálně bojím jít i po takových těch železných schodech, co v sobě maj dírky. No na Eiffelovce se mnou byla velká sranda, co vám budu povídat…

Věc druhá. Miluju aktivní dovolený. Miluju poznávat, cestovat, chodit, zdolávat, vstávat. Nemám ráda ty dovolený, kde si koupíte all inclusive hotel a týden nebo nedej bože ještě dýl se nehnete z jednoho resortu. Takže když mě moji kamarádi pozvali, ať s nima jedu na letní treky do Chamonix, bylo jasný co řeknu.

Cesta z Prahy do Chamonix autem je fakt šílená. Je to nějakých 1000 km, takže jedete fakt dlouho a potřebujete tak alespoň jednoho sparinga, se kterým se budete střídat. Čas já nevím no, kdy je nejlepší vyjet, jednou jsme jeli na noc po druhé brzo ráno, ono je to ve směs asi úplně jedno, těch 10 hodin v autě prostě nějak musíte přežít. Hlavně nezapomeňte na dálniční známku, potřebujete Českou samozřejmě a Švýcarskou. No a potom co dojedete na místo, čeká vás ráj. Neskutečně krásný městečko uprostřed dokonalých kopečků.

Jak říkám, Chamonix nabízí úžasnou letní dovolenou, kdy každej z kopců můžete zdolat lehkým i těžkým trekem. Na některých kopcích fungují lanovky, takže lenoši se můžou nechat vyvézt nahoru, my jsme byli tvrďáci a dali to po vlastních. To by bylo aby to nebylo se mnou i přes to o jídle a o kávě, a proto doporučuju dát jeden trek tak, abyste se dostali k epesní palačince se slaným karamelem, a to v chatičce La Floria směrem na kopec Flegere. Slibuju, že to stojí za to. Maj i kafe! Upřímně, nebyl trek, kterej by nás nebavil. Takže tady „nešlápnete“ vedle. Takhle dávejte si fakt bacha, ať nešlápnete někam blbě, to by asi bolelo. No a tady pro porovnání léto vs zima.

Za mě ještě co stojí za minimálně jednu jízdu je tramvaj, která je, myslím, že nejvýš položená na světě. Prostě vás v těch kopečkách povozí tramvajka, takže jestli jste hračička jako já, budete z toho taky nadšení.

Z čeho jsem byla ale maximálně nadšená byl Cosmo Jazz, který se v dobu naší dovolené konal. Milovníci jazzu to možná i znají, ale jedná se o to, že jazzoví hudebníci z celýho světa, převážně samozřejmě Francouzi, hrají svoje pecky v dokonalých horách. Koncerty jsou i dole v centru, převážně večer, ale přes den si můžete dát dokonalej trek a završit to dokonalou hudbou. Takže pokud to vychytáte, doporučuju všema deseti.

No a teď k tomu překonávání. Chamonix je totiž místo s takovou neznámou horou.. Mont-Blanc. A nabízí jednu krásnou vyhlídku právě na tyhle kopce. Ta vyhlídka se jmenuje Aiquille du Midi a je vysoká 3842 m. Jo, už z toho mám knedlík v krku a teď si představte, že ta vyhlídka je celá prosklená. Vy prostě vlezete do takový skleněný budky a pod sebou máte propast. Takže já jsem na to měla asi takovejhle názor.

Jojo byla jsem hrdinka, když jsme šli k lanovce, že tam teda vyjedem a přestala mluvit v momentě, kdy jsme do té lanovky vlezli. Byla to moje nejtišší hodina v životě a moji milovaní kamarádi si ze mě intenzivně dělali legrácky celou tu dobu. Vystáli jsme si frontu a přišli jsme na řadu. Dostali jsme papuče, to abychom jim botama nepoškrábali sklo a Nelča s Alešem už vykročili, načež já měla v plánu couvnout, jenže v ten moment mě Neli vzala za ruku a posunula dopředu. No a já tam stála. Rozklepaná jak vajíčko na měkko. Nohy kamenný. Ale byla jsem TAM!

A mimochodem jsem tam byla v zimě znovu!

Každopádně než přejdu na výzvu ze zimní dovolený, chtěla bych ještě vyzdvihnout městečko. Centrum města je malebný, spousta obchůdků, restaurací a kavárniček. My jsme milovali Aux Petits Gourmands. Mají tam nejlepší kafe a sladký si tam vybere každej, ale i výborné snídaně! Na sladko i na slano. No a pak je tam jedna stará restaurace, kde dělají nejlepší fondue na světě. Jenže já si za boha nemůžu vzpomenout jak se to jmenuje. A pak ještě jeden highlight a to je místní pivo. Moji kámoši vědí, že pivo nepiju, za celej svůj život jsem vypila asi tak malý pivo a to přeháním. Teda kromě Chamonix, tam se ze mě stává ten, kdo pivo má rád a sama si ho objednám. To pivo je jedno jediný – La Blonde.

Akorát upozorňuju na jednu věc. Člověku to fakt stoupne do hlavy. My s Nelčou bychom mohly vyprávět, jak jsme se po pár pivech opily a klasicky jsme dostaly v noci hlad. No a po cestě byl stánek s Panini. To paní vůbec netušila, co jí tam přijde za objednávku. Nelča si prosila hranolky, který jí paní řekla, že nemá, tak si objednala panini. Pro mě hranolky měla, tak jsem si na to za trest nalila asi tak tunu BBQ omáčky a Nelča zalila panini litrem majonézy. Vesele jsme sharovaly a papkaly až do momentu, kdy mi to celý spadlo na zem. Myslím, že kdyby mě Aleš nezastavil, tak jsem to z tý země snědla s klidem. Jo a to jsem vlastně neřekla, že tohle byl náš poslední den a druhej den jsme ráno vyráželi směr Praha co? Projíždět těma serpentinama byl pak highlight celýho výletu.

A teď teda ta zimní výzva. Takže už víte, z čeho mám největší strach, pro nepozorné opakuji jsou to výšky. No a s tím jde ruku v ruce druhej strach a tím je lítání. Prostě to letadlo je vysoko a dělá to divný zvuky a houpe se to. Není to úplně můj šálek kávy a ano je to obrovskej paradox vzhledem k tomu, jak miluju cestování a jak často v tom vzduchu jsem. No a tak přišla moje nejmilovanější kamarádka s narozeninovým dárkem, kde se musím překonat ještě víc. Let vrtulníkem.

Do smrti nezapomenu na můj vyděšenej výraz, když jsem to rozbalila a vlastně jsem nevěděla jestli se rozbrečet nebo smát. Tak nebo onak, tu dovolenou jsme už měli naplánovanou a zaplacenou, jako přemejšlela jsem, že se z toho nenápadně vykroutím, jakože jsem dostala šerednej zápal plic nebo že jsem se vlastně odstěhovala na Mars, ale pak jsem si řekla, že kvůli tomu dortíku, co mě tam čeká to dám.

Takže jsme dorazili na místo a hned druhej den se vydali směr meeting point na vrtulník. A věřte mi, když se bojíte tak, že se strachy klepete asi tak jako ratlík v zimě, tak vás neuklidní, když po cestě potkáváte cedule danger s helikoptérou.

Jestli jsem mlčela v momentě, kdy jsem měla vlézt do té skleněné budky, tak tady jsem nejenom mlčela, ale měla jsem fakt kousek od toho se rozbrečet. Přišli jsme na místo a helikoptéra byla zrovna vytížená, protože pilot musel zaletět na nějaké místo nehody. No tak to mě strašně uklidnilo že jo, když tahali toho zraněnýho z vrtulníky do sanitky. Po takové půl hodině mýho vyděšení na smrt přichází řada na nás. Ještě před tím sděluju Nelče, že hlavně nechci dopředu na kraj, protože to by pro mě bylo to nejhorší místo. Bere mě za ruku a jdeme tam. Dostáváme obří sluchátka.

No a kam myslíte, že mě pan pilot posadil? Dopředu a na kraj! V hlavě jsem měla jednu jedinou větu „Mami pomoc já chci domů“. Pán nás posadil, připoutal a je ready na start. Vzlétá a já ztrácím půdu pod nohama. Jednou rukou se držím madla, stejného jako maj starý auta, víte jaký takový ty, za který si naši tatínci věšeli košile. A druhou ruku zarývám tuším Nelče do stehna nebo sobě, to si v tom stresu ani nepamatuju. A zkamením. Totálně jsem ztuhla tak, že jsem se nedokázala podívat doprava ani doleva, jen před sebe tak jak sem. Prostě jsem měla pocit, že bych tu helikoptéru převrátila, kdybych otočila hlavu. Hele nechci teď působit jako nevděčník, nezažila jsem krásnější pohled na hory. Ale do pr…… to byla vejška! Nejlepší byla Nelča, která na mě po dobu letu mluvila a já jí neodpovídala, Neli si myslela, že proto, že jsem naštvaná, realita byla taková, že já jí přes ty sluchadla prostě neslyšela. Pán pilot mi taky nepomohl, protože během našeho letu si domlouval rande na Tinderu a čuměl tak do mobilu místo toho, aby sledoval, jestli náhodou nenarazíme do skály. Takže jsem se prostě znovu narodila, když jsme přistáli.

A protože jsem to přežila, zasloužila jsem si odměnu. A málokdo ví, že když si koupíte skipass, máte v něm taky jeden vstup do místního wellness zdarma. MUSÍTE TO VYUŽÍT! To není jen tak nějaký obyčejný wellness, to je takový, kde jste naložený v horkým bazénu a koukáte se na dokonalý kopce. K tomu všemu se tam přejíte k prasknutí, můžete do několika různých saun i očuchat různé vůně. Tady se zamiluje každý.

A co vy? Máte taky nějaký místečko, kde se překonáváte?