Píšťalka, žabky a bunda naopak

Po skoro 10 dnech strávených v Thajsku jsme se přesunuli směr Malajsie. A asi si možná říkáte, proč je ten titulek článku, jakej je.

Vysvětlení je naprosto jednoduchý, co potřebujete jako správnej malajec jsou totiž tři věci – píšťalka, žabky a bunda, kterou si dáte naopak. Píšťalku, protože neustále na vás někdo na přechodech a na silnici píská. Žabky a bundu zase potřebujete na motorku / skútr. Podle mě každej malajec se už na tom skútru narodí, protože na tom jezdí fakt každý. Helma nikomu nic neříká a povinnou výbavou jsou tady žabky a bundu kterou si natáhnete naopak takže zapínání máte na zádech. K tomu bezpečí máme jednu hodně smutnou vzpomínku, když jsme přejížděli na čajové plantáže serpentinama. Pán, který jel na skútru v týhle povinný výbavě měl nehodu a byla to jeho poslední jízda. Bohužel jsme tohle viděli v přímým přenosu a byl to ten nejhorší pohled na světě. Takže kdokoli si plánujete půjčovat skútr, buďte na sebe prosím opatrní.

Dost bylo mýho opečovávání a jde se na vyprávění všech našich zážitků.

Kuala Lumpur

Zastávka číslo jedna. Velkoměsto. Já už jsem se tady zmínila, že jsem před několika lety studovala v New Yorku a Kuala Lumpur tak pro mě bylo trochu nostalgický, protože mi NY v něčem dost připomínalo. Mrakodrapy a ruch města a já si připadala zase jako ta 19letá holka, co se vydala do New Yorku. KL je vážně krásný město, pokud teda ten ruch máte rádi. A taky asi si vezměte pláštěnku nebo deštník, nám pršelo a prý je to tam běžné počasí. Druhá praktická rada se týká metra. Mají různé barvičky metra, s několik přestupovýma stanicema, ale pozor nenechte se nachytat jako my, na mapce metra máte u některých stanic panáčka, takže to svádí k tomu brát to jako přestup, jenže to je jen to, že když vylezete z metra, jde to horem projít na tuhle stanici, takže vám neplatí ten jeden čip, který si koupíte. Přestup vám tam značí takové šipečky.

Rozhodně se vydejte na Petronas Towers, tzv. Twins – nejvyšší budovy v KL co mají a jak už z názvu vypovídá jsou to dvě identické budovy propojené mostíkem 170 metrů vysoko. Už jsem se zmiňovala, že se bojím výšek že jo?! Tak si mě tam představte v 63. patře… no úplně dobře mi nebylo co si budem a přísahám, že se to lehce hýbalo nemůžu si pomoct. Vstup vás vyjde na 80 RM, což je cca 440 korun. Rozhodně si počkejte na fontány, které jsou v moc krásným parku přímo před Twins a kdo má rád akvária může si jedno užít přímo v tomhle parku. Tam my nebyly, takže nemůžu poreferovat.

Co ale můžu doporučit jsou Dim Sum knedlíčky, který si strašně ale STRAŠNĚ dobrý dáte hned vedle v obchoďáku, který navazuje právě na Petronas Towers. A mimochodem maj tam dole taky dost dobrý preclíky! Zpátky k dim sum, ta restaurace se jmenuje DIN. Tuším, že byla ve třetím patře? Najdete to tam na mapičce.

Večer jsme zvládli pár drinků s jedním naším známým, který nás protáhl do krásných rooftopových barů jako byl WET nebo Vertigo. Vzal nás ale i taky do jednoho oblíbenýho „na zemi“, kde jsem pila nejzajímavější drink za poslední dobu, říkali tomu Dark & Stormy a byla to kombinace ginu a zázvorovýho piva.

Druhý den jsem hrozně nutně už potřebovalo objevit něco, kde bude dobrý kafe a povedlo se! To místo se jmenuje Feeka. Maj i speciální filtr a byl fakt skvělej. O těch dokonalých snídaních ani nemluvím, protože z toho mám akorát hlad.

S nacpanýma bříškama jsme vyjeli směr Batu Caves. Cesta je tam jednoduchá, sednete na červené metro, dovezete se na nádraží a tam jede asi tak 40 minut vlak. My jsme tuhle cestu měli zpříjemněnou o největší rodinu Indonésanů jakou jsem kdy viděla. Všichni se s náma chtěli vyfotit a rozhodně netušili, kde je Česká republika, ale i přes to vypadali strašně nadšeně, když jsme jim řekli, odkud jsme.

Batu Caves jsou taky krásný, dáte si pár schodů (přesně myslím 275?) a v jeskyních pak uvidíte jejich krásné chrámy. Holky i tady platí, že musíte mít dlouhé šaty / kalhoty a schovaná ramena. Případně vám tam půjčí šátek. I na Batu Caves potkáte několik opičáků, kteří se vás rozhodně nebojí. Mimo jiné tam je klasicky několik stánků, spíš ale indických, protože Batu Caves je jedno z míst, kam se sjíždí hinduisté. Konkrétně je to asi čtvrté nejdůležitější poutní místo Malajsie.

Z Batu Caves jsme se už jen procházeli po KL a kochali se dokonalým street artem, který jsme si zamilovali už v Thajsku. A večer? Vychutnávali jsme si dobroty na street marketu, u kterýho jsme přímo bydleli. Ta ulice, kde mají milion jídla se jmenuje Jalan Alor a jen bacha na porce, tady tím nešetří.

Ipoh

Do Cameron Highlands jsme jeli vlakem a autobusem a naše přestupný město byl Ipoh. Kouzelnej malebnej Ipoh.

Strávit pár hodin v tomhle městečku je dostačující, ale obohacující. Byli jsme tam jediní turisté, takže přístup místních byl ještě milejší a pánové vedle u stolu dokonce znali trocha té historie Československa, proběhlo společný focení i nám koupili nějaký lokální dezert, že to MUSÍME ochutnat. V Ipohu je taky pár krásných malůvek na barácích a je tam krásná ulička s jídlem a pár obchůdkama.

Jen pozor na to, když tady budete taky přestupovat, tak vlakové nádraží je od toho autobusového poměrně daleko, což jsme samozřejmě dopředu nevěděli a tak si museli brát na poslední chvíli mezi těmahle místama taxíka. My si nevzali taxíka, my si vzali něco, co připomínalo autíčko z Flintstonů, minimálně z doby kamenný, na plyn, kterej jsme se báli, že každou chvíli bouchne. Pán bez zubů a asi jsme byli jeho první kšeft, protože neměl na vrácení, takže jsme pak sháněli po celém nádraží penízky na rozměnění.

No a pak už jsme nasedli do autobusu směr Cameron Highlands.

Cameron Highlands

Bohužel cesta do Cameron Highlands nebyla tak pozitivní a krásná jako samotná destinace. Jo, taky jsem čekala, že to negativno bude maximálně tím, že se pozvracím ze všech těch serpentin, protože ano, v autobusech se mi dělá špatně, ALE tenhle jsem zvládla! Jenže právě k téhle cestě se váže ten příběh nahoře o mrtvém motorkáři. Odpočívejte v pokoji.

Už když jsme stoupali autobusem, tak jsme začali míjet levandulovou farmu, motýlí farmu, jahůdkový ráj, kaktusovou farmu a samozřejmě také čajové plantáže. Autobus nás vykopl v konečné destinaci a my hledali náš hostel. Mělo to bejt mezi Starbucksem a restaurací, přešli jsme Starbucks, došli k restauraci, hostel nikde. Šli jsme od restaurace, došli ke Starbucksu, hostel nikde. Tak líná huba holý neštěstí a ptáme se ve Starbucsku, naštěstí jedna slečna věděla a byly to bílý schovaný dveře mezi, kterých si prostě nešlo všimnout. Každopádně náš hostel byl fakt krásnej a čistej a náš pan domácí byl zcestovalej, takže jsme probírali, kde jsme byli a kam bychom chtěli.

Cameron Highlands bylo nádherný. Tohle bylo moje poprvé s čajovýma plantážema a já jsem asi dlouho neviděla nic tak krásného. Takhle on by to byl asi ještě o kus lepší zážitek, kdybychom tam nedojeli na pondělí, kdy pondělí je jediný den v týdnu, kdy je čajová továrna zavřená. Takže vidíte plantáže venku, ale proces výroby čaje jsme neviděli. Věc druhá, která se taky trošku nepovedla byla ta, že v městě čajových plantáží nemají jedinou čajovnu ???? .. jakože vážně opravdu jsme si nemohli jít sednout na šálek čaje, za to mají Starbucks … tady někdo hledal díru na trhu až přehlídnul základní stavební kámen.

Takže čaj jsme si objednali alespoň v nějaké restauraci.

Nicméně jsme si teda zaplatili půldenní výlet s guidem, protože celodenní nebyl možný díky tomu, že bylo pondělí. A určitě za mě doporučuji, nejezdit sem v pondělí a využít tak celodenního výletu. Ono tu jinak není tolik co dělat totiž. Za ten půl den nás náš guide vzal na jednu krásnou vyhlídku na plantáže, vysvětlil nám celý proces a že čaj vyrobený v CH zůstává většinou v Malajsii, stejně tak jako vypěstované jahůdky. Vysvětlil nám také, v čem spočívá rozdíl mezi černým a bílým čajem – jde o to, jak mladé jsou lístky čaje, a, že Cameron Highlands má černý čaj kvůli Británii. Proč kvůli Velké Británii? No přeci Malajsie byla Britů do r. 1957 a i z toho důvodu je vysoký důraz na angličtinu jako druhý jazyk a téměř každý malajec mluví vážně dobře anglicky.

Pak nás vzal do Mossy Forest neboli mechového lesa. Netušila jsem, že v Malajsii je místo, kde je více mechu než v našich lesích, ale tady to byl vážně mechovej ráj s nádhernou vyhlídkou na hory CH. Ne, tam jsem se samozřejmě nerozhlížela, protože můj strach z vejšek se rozhlížel intenzivněji. Pokračovali jsme na motýlky a pak na jahody. Zakončili to ještě jednou zastávkou u čajových plantáží a guide nás odvezl zpátky do městečka.

A druhý den nás čekal další přejezd.

Langkawi

Ostrov, kde to žije na jihu a umřelo na severu.

Kde myslíte, že jsme měli hostel? Na severu. Ale zase Google psal, že tam je krásná černá pláž. Tak jsme se tam večer po příjezdu vydali a jako černej písek tam byl, ale ne to pěkný molo co slibovali na obrázcích. Takže pokud budete hledat Black sand beach, tak to molo tam NENÍ. Pak jsme pokračovali dál nahoru a večeři splašili ve Fish & Chips, vím, že to je divný říct, že ve F&CH jsem měla rýži, ale měla a byla fakt skvělá.

Protože náš sever byl dost pustej, ráno jsme se vydali na jih a to přímo na Pantai Cenang, což je pláž. Je potřeba říct, že Langkawi byl docela party ostrov a odpovídala tomu i devátá ranní, kde na pláži s námi byl jen jeden starší pán a zalidnilo se to až odpoledne. Takže jsme si užívali poklidný dopolko.

To nejlepší na Langkawi bylo kafe. Já si tady totiž konečně vychutnala jednu skvělou V60. Takže milovníci kávy, musíte do Huggin Hippo. My si tam dali oběd i večeři.

Po obědě jsme si zaplatili loďku, aby nás vyvezli k ostrovu Pregnant women, název vznikl jak jinak než díky podobnosti na těhotnou paní. Nápověda vpravo hlava.

No a tam je největší jezero v Malajsii, kde jsme museli mít záchranné vesty na koupání, protože to prý bylo moc hluboko. Takhle já myslím, že jim šlo o to vytáhnout z neznalejch turistů peníze, ale nebudeme hodnotit že jo. Každopádně tam bylo mraky opic. A pěkně drzých, takže tady bacha na věci. Jinak zde platí pověra, že pokud se vám nedaří otěhotnět, jděte si zaplavat do jezera a půjde to. Teď si tak řikám… proč jsme se v tom čachtaly Neli?!

Pak jsme lodičkou pokračovali na nádhernej malinkej ostrov Pulau Beras a jeli nakrmit orly. Jo, tenhle výlet byl za 35 RM (cca 150 korun) a stál za to.

Zakončení na Langkawi bylo romantický a my s drinkem v ruce čekali na nádhernej západ slunce.

Blbý bylo, že pak jsme zapadli my. Do baru. Yellow bar. Skvělý poctivý drinky, který způsobili naší brutální kocovinu druhej den. Blbý bylo, že na našem severu otevírali obchody až ve 12 a já měla šílenou žízeň. Naštěstí kolem 10 otevírali naprosto famózní donuty (podotýkám že jeden stál 0,5 Kč) a paní měla i vodu. To, že naproti tomu byla benzínka otevřená 24/7 jsme zjistili až potom samozřejmě.

Penang

Poslední destinace před cestou domů, Penang. My jsme tam z Langkawi přelítali, ale je lepší jet trajektem. Za prvé to stojí o dost míň, místňáci říkali, že něco kolem 50 korun a za druhé váš to vyhodí přímo v Georgetownu.

Penang je jídelní ráj a my jsme u té slavné street food ulice bydleli (jackpot!). Ten market se jmenuje Jerry a tam musíte. Jen bacha, že hodně věcí už pak nemají. Takže nejdřív jsme si chtěli dát Ramen, potom Dim sum a ani mango sticky rice nevyšlo.

Penang je jinak krásný městečko se spoustou street artu, obchůdků se suvenýrama, ale taky tady najdete třeba kočičí obchod (jako ne, že prodávaj živý kočky, ale je to obchod pro milovníky koček). Ale Penang je taky město, kde bylo dost náročný najít bankomat. Mají svojí otevírací dobu a my prostě za boha večer nemohli najít jeden jedinej. Takže tip pro vás – hned asi 3 jsou vedle indický části. Co jsme nezvládli a prý stojí za to je Penang Hill, kde máte výhled na celý Penang. Takže jestli to někdo dáte, poreferujte jaký to bylo.

No a přišlo balení. Samozřejmě zákon schválnosti, poslední dny naší dovolené nám začalo být blbě #coronavšude. Takže jsme jen doufali, že nebudou nikde měřit teploty a že se prostě dostaneme domů.

Dostali. Nezměřili. Přežili jsme 8 hodinovej let, 7 hodinový čekání v Doha na letišti a 6 hodin druhýho letu.

Ale jak teda já hodnotím celý ten boom kolem corona viru? V Thajsku se toho asi trochu báli, někde teplotu změřili, někteří měli roušky, ale v Malajsii to absolutně neřešili. No a v Čechách? Na letištích je to nechává naprosto klidný a vlastně i nemocnice, o tom jsem se sama přesvědčila, když jsem se chtěla nechat vyšetřit pro můj klid a klid lidí kolem mě. Chápejte, mám většinu kamarádek s malýma dětma, staré prarodiče, takže ano, chtěla jsem být zodpovědná vůči nim. To jsem ale netušila, že i přes to, že máte některé z příznaků, vyšetření v podobě odběru krve se nedočkáte. Moje vyšetření tak proběhlo jen tak, že se mě zeptali, kde jsem byla a protože to nebyla Čína, řekli mi, že to nemám. Ale byli tak hodní, že si na mě vzali telefonní číslo pro případ, kdyby zjistili, že to tam vlastně v ten můj termín bylo.

No to jsem vás jenom chtěla na závěr pobavit. Závěrem závěrů, je tu pár záběrů o který se s váma chci z týhle kouzelný země podělit.